Oropesa del Mar I.

Oropesa del Mar...místo, kde jsem strávila  podstatnou část svého života. Já říkám městečko, místní mě spíše opravují. Tak tedy, ať je po jejich. Je to malebná vesnička tvořící součást Costa Azahar (Pobřeží pomerančového květu) , tedy  sever autonomní oblasti Valencie.

Oropesa je jedním z turisticky známých destinací a jezdí sem i spousta Čechů. Najdeme zde široké mnohakilometrové pláže, velkou spoustu barů, restaurací a kaváren, ale také starou zástavbu.

Doprava
Do Oropesy jezdí během sozóny autobusy z ČR téměř pravidelně a to s ČSAD Tišnov. Jednou jsem jejich služeb využila. Cenově je tato varianta samozřejmě výhodnější než letecká doprava, ovšem je to vážně pro otrlé. Pokud někdo strávil cestováním v autobuse okolo třiceti hodin, tak mi jistě rozumí...
Schůdnější je tedy letět do Barcelony a odsud se dostat vlakem nebo autobusem. Letenky do Barcelony nakupuji s přesdtihem a to většinou přes Rumbo .
Po Barceloně cestuji metrem. Z letiště jede zhruba každých 15 minut a za chvíli Vás vyloží na vlakovém nádraží Barcelona Sants. Z nádraží už jezdí vlaky společnosti RENFE buď přímo do Oropesy, nebo do Castelló de la Plana, nejbližšího většího města.  Do Castellonu se můžete dostat i autobusem. Často jsem využívala služeb dopravní společnosti ALSA, ale i jiných.



Vamos a la playa
Oropesa del Mar má dvě známé písečné pláže. Menší la Concha se nachází vedle přístavu a bývá plná Čechů. Je to příjemná pláž, ale během sezony je nacpaná k prasknutí.
Druhá pláž, Morro de Gos , je rozsáhlá a lemuje vesnici po celé její délce. Na pláž navazuje pěší zóna se spoustou barů, obchodů, restaurací a zahrádek. V létě je tu pořádně rušno.

Můj tip- Pokud máte rádi klid a taky jste králové mělčin, jako já. Doporučuji navštívit malou pláž hned vedle přístavu. Je ohraničená skalami a vstup do moře je pozvolný. Jen v době přílivu pláž...no, prostě zmizí. :)

El pueblo
Čím více se vzdalujeme od pláže směrem k horám, přecházíme do staré zástavby. Tady žijí domorodci a na turisty tu moc nenarazíme. Je to typická vesnice. Sem tam nějaký obchod, nějaká zapadlá putyka, obecní úřad, lékaři, banky, kadeřnictví. A také býčí aréna. Sem můžete zavítat během různých fiest. Během léta tu také probíhají různá představení s krávami, které jsou spíš turistickou atrakcí.

Můj tip- Jestli si chcete vychutnat trochu španělské atmosféry bez davů turistů a nápisů v angličtině, zavítejte do některého ze zastrčených barů ve vesnici. Možná vás překvapí příjemná atmosféra, vychlazené pivo a výborné domácí tapas.

Ve vesnici také můžeme najít starou zástavbu (casco antiguo), původně zvanou Oropesa la Vella. Úzké uličky s malebnými domky typickými pro španělský venkov. Staré zástavbě dominují pozůstatky  hradu, pravděpodobně postaveném muslimy. Toto místo poskytuje krásný výhled na celou vesnici i její okolí.

...

Gijon

Během své cesty Asturií, krajem se zelenými kopci, zasněženými vecholky hor a všude se pasoucími krávami ( které představují jakýsi symbol Asturie) jsem se zastavila v Gijónu. Přístavním městě, které leží asi 25 km severně od Ovieda, na pobřeží Biskajského zálivu.

Autobusy z Ovieda jezdí do Gijónu co chvíli a cesta nabízí jedinečné výhledy na okolní krajinu. Autobusové nádraží v Gijónu je takřka v centru.

Cestou k přístavu míjím katedrálu sv. Lorenza a všímám si, že se město svojí architekturou od Ovieda dost liší.

V přístavu si pořizuji fotku u monumentu s názvem města a pokračuji okolo sochy slavného Pelaya a stromu vytvořeného z lahví od sidry až na pahorek sv. Kateřiny v rybářské čtvrti, kde se tyčí monument Chvála horizontu. Pak zpátky dolů okolo kostela sv. Petra až na nábřeží, kde ještě dopoledne byla pláž, teď už zaplavená přílivem.

Podél pobřeží se nachází spousta zajímavých restaurací a kaváren. V jedné z nich neodolám čerstvé pomerančové šťávě, kterou barman připravil přímo přede mnou. Po dlouhé noci ve společnosti příjemných lidí a hlavně sidry to je dokonalé nastartování těla. :-)

Večer se pomalu blíží a tak se vydávám zpět na autobusové nádraží, tentokrát přes hlavní náměstí, okolo radnice, kde se ještě kochám díly několika pouličních umělců...

Gijón mě nadchl! Působil na mě jako takové zapomenuté místo...ale s  neuvěřitelným kouzlem!

                                                                                            

Oviedo

Dnes jsem se probudila s takovou zvláštní nostalgií. Včera večer jsem se totiž setkala s velmi zajímavými lidmi. Byli z Ovieda, které jsem shodou okolností asi před dvěma lety navštívila. Proto mi to nedalo, otevřela jsem album s fotkami a vzpomínala na jeden z nejkrásnějších výletů...

 

 

Oviedo, stejně jako celá Asturie je malebné místo v severním Španělsku. Je zvláštní, že jsem si jako ve Španělsku vůbec nepřipadala. Všude zeleň, kopce, krávy a architektura nepoznamenaná arabskými prvky. Počasí velmi proměnlivé a připomínající spíš Britské ostrovy. A ještě něco. Čisto. Všude...

 

 

Cesta do Ovieda není zrovna nejpohodlnější. Tedy, přímá letadla do Ovieda jsem nenašla. Byla tu možnost letět přes Londýn ( s dlouhým čekáním přes noc na letišti), nebo přes Barcelonu. Zvolila jsem druhou variantu a na letišti v Barceloně ( které už jsem jako bonus dobře znala) jsem si počkala jen asi 4 hodiny. Tedy, bylo to docela dlouhé, jelikož v Barceloně na letišti není ( nebo alespoň tou dobou nebylo) připojení k WiFi zdarma. A to ani u Mekáče. :)

 

 

Pokud máte letenku s destinací Oviedo, ale na odletových tabulích je Asturie, ano je to tentýž a tedy váš let. Doteď nechápu, proč má jedno miniaturní letiště rovnou dvě jména se dvěma odlišnými kódy.

Cesta letadlem byla fajn. Většinou létám s nízkonákladovým Vuelingem a tentokrát se mi to opravdu vyplatilo, jelikož byly nějaké zmatky s mojí místenkou a nakonec mi posádka nabídla jedno z nejlepších míst v letadle, kde byla spousta místa a seděla jsem vedle letušek v civilu. Letěla jsem posledním večerním spojem a výhled na noční Baskitsko byl kouzelný.

Po příletu do Ovieda/Asturie jsem měla jen asi deset minut na to, abych stihla jeden z autobusů. Jsou tam vždy dva- jeden jede do Ovieda, zatímco druhý do Gijonu, o kterém se později taky zmíním. Další věc, která mě zaujala, že oba autobusy řídily ženy. Ano, i u nás jsem už několikrát viděla řidičky autobusu, ovšem tam jich byla většina.

Přestože má letiště jako jeden z názvů Oviedo, od Ovieda je vzdáleno cca 30 kilometrů. Cesta ale byla svižná a příjemná. Jeli jsme po úzkých silničkách mezi horami. Prudké zatáčky střídaly mosty a tunely a kolem půlnoci jsem v bouřce konečně přijela na místo....

 

 

Ubytovala jsem se u kamarádky hned vedle univerzitního kampusu. Byl to kouzelný byt. Neudržovaný a skoro nic v něm nefungovalo. Majitel ho jen pronajímal studentům a kasíroval peníze, ale tím to haslo. Přesto jsem se v něm cítila útulně. Byl velmi dobře situovaný a prostorný. A přes ulici byla univerzita.

K té jsem se vydala ze všeho nejdřív, než mě zastihl první z asi milionu nečekaných lijáků, tak typických pro Asturii.

 

 

Univerzitní kampus je poměrně rozsáhlý a míchají se tu v malebném parku budovy staré s těmi moderními.

Jak už jsem psala, ulice jsou tu čisté. A prostorné. Zhruba uprostřed města se nachází rozsáhlý park ( je jich tu víc). Je to krásné a udržované místo, kde si přijdou na své lidé všech věkových kategorií. Navíc si podle trávníku na jednom okraji můžete seřídit datum na hodinkách. :)

 

 

Moje toulky městem pokračovaly křížem krážem a tak jsem navštívila budovu divadla,  starou zástavbu s tolik známou catedral de San Salvador, kostel iglesia de San Isidoro, prošla jsem okolo staré radnice až na tržnici. Cítila jsem se jako v pohádce. Stará čtvrť, historické budovy a uprostřed toho všeho trh.

 

 

Všude po městě jsou rozmístěny nejrůznější sochy a monumenty, jako třeba La Gorda sloužící jako takový kontaktní bod, kde se lidé setkávají.

Když už je řeč o monumentech, asi nejmonumentálnější stavbou celého města je palacio de Exposiciones y Congresos od Santiaga Calatravy, který vyčnívá z rozlehlého města podobně jako Sagrada Familia v Barceloně a jde vidět téměř z jakéhokoliv bodu ve městě. 

 

 

 

Jeden takový pohled nabízí Monte Naranco, hora na níž se tyčí socha Ježíše Krista, podobná té v Riu. Musím říct, že cesta nahoru byla poměrně náročná, ovšem stála za to. Pomalu jsem vystupovala nad město a míjela různé stezky, po kterých se lidé procházeli s kočárky, běhali, jezdili na kole, nebo posilovali na příslušných strojích, které jsou přímo v parku instalované. Ve vyšší poloze se pak pásly krávy a všude okolo byla nekonečná zeleň. Při výstupu jsem míjela dva malebné kostelíky Santa María del Naranco a San Miguel de Lillo.

Cesta až ke Kristu byla čím dál strmější a náročnější, ale když jsem došla do cíle, nelitovala jsem!

Památky? Tady jste správně!

Catedral de San Salvador je asi nejznámější stavbou v Oviedu. Tedy alespoň podle pohlednic. :-) Je to katedrála v gothickém stylu, která se začala stavět už ve XIII. století a výstavba trvala až do století XVI. Spolu s několika dalšími stavbami je součástí světového dědictví UNESCO.

Před katedrálou stojí na nádvoří socha Regenty, ústřední postavy známé realistické novely španělského spisovatele jménem Leopoldo Aras y Ureña.

Další významnou památkou v historickém centru města hned vedle staré radnice na ,, plaza de la Constitucion" je kostel sv. Isidora.

 

Nechybí ani sochy, rozmístěné po celém městě. La Gorda, nebo Culis monumentalibus jsou jen dvě z asi sta soch rozmístěných po celém městě...

Calatrava je kongresní palác v Oviedu. Je to velmi moderní a monumentální budova postavená podle valencijského architekta Santiaga Calatravy. V budově je mimo jiné nákupní centrum s výborným Primarkem.:)

 

 

Cestou k soše Krista míjíme kostel Santa María, který můžeme vidět i ve filmu Vicky Cristina Barcelona od mého velkého oblíbence Woodyho Allena. :-) Samozřejmě, je to románský kostel, stejně jako jeho blízký soused, San Miguel de Lillo.

A konečně, Sagrado Corazón de Jesús, socha, která se tyčí nad Oviedem a odkud je dokonalý výhled na celé malebné město.

 

 

 

 

 

 

Přes den je město krásné, ovšem i v noci má neskutečné kouzlo. Jedním z těch kouzel je známá ulice Gascona- neboli ulice sidry. Sidra je pro severní Španělsko typický alkoholický nápoj z jablek, který je výjimečný nejen svojí chutí, ale i servírováním. Místní mi na začátku pobytu řekli, že čím víc sidry vypiju, tím víc mi zachutná. Záhy jsem pochopila, co tím mysleli... po prvním loku byla sidra odporná a vyplivla jsem ji na chodník, pak to ale docela šlo a nakonec mi zachutnala. :-)

 

A právě ulice Gascona je plná barů a lokálů, kde servírují sidru. Večer to tu žije a sidru ochutnávají jak místní, tak turisté z celého světa. Ani se nedivím. Je to zábava. :-)

Jako sladký závěr přidávám jednu překvapivou fotku české pivnice přímo na konci ulice Gascona. Jen nebyl čas ji navštívit.

Tak příště...

 

 

 

 

 

A na závěr?

Oviedo rozhodně stojí za to navštívit! Minimálně jednou v životě! Jen si s sebou nezapomeňte vzít sluneční brýle a deštník....obojí totiž bohatě využijete! :)

 

BAR CEL ONA

Splnila jsem si svůj cestovatelský sen a vydala se do Barcelony! Hlavního města Katalánska, města modernismu, Gaudího památek, dobrého jídla a sardany.

Letěla jsem z Vídně a výjimečně nevyužila k cestování Vueling, jelikož mi lepší ceny nabídli v Eurowings. Zpáteční letenka mě tak vyšla na necelých 60 euro. Cesta z Vídně trvá zhruba stejně, jako byste letěli z Prahy a letiště v Barceloně je příjemné a přehledné.

Pro cestu z letiště do centra jsem zvolila MHD. Autobusy staví přímo před terminálem a dostanou vás rychle, levně a pohodlně do samého centra. Vystoupila jsem na známém náměstí Plaça d'Espanya, odkud jsem to měla blízko do svého dočasného bydliště- El Raval. Ubytování jsem pojala opravdu ekonomicky a pronajala si právě v této čtvrti pokoj přes Airbnb. Navzdory prvotnímu zděšení jsem byla nakonec nadmíru spokojená a vím zcela jistě, že pokud Barcelona, tak přímo tento byt. Čtvrť El Raval je sama o sobě velmi rozporuplným místem. Na jednu stranu se nacházíme v samém centru města plném malebných úzkých uliček mezi starými domy jako z romantických filmů, na stranu druhou je to čtvrť plná přistěhovalců z arabských zemí, častých krádeží a kriminality.

Byt jako takový byl starý, ale velice útulný. Jeho majitelka dbala na čistotu a musím říct, že prostředí bylo takřka sterilní. Navíc v něm bylo krásně teplo, což jsem na konci listopadu uvítala. Pokoj byl skromně, ale dostatečně zařízen. Pohodlné dvojlůžko, skříň, police s mapami a průvodci po městě, televize a vlastní terasa.

Den 1.

Do Barcelony jsem dorazila až v pozdní odpoledne. Unavená jsem přijela do Ravalu, ubytovala se a jediné, na co jsem se ještě z poslední energie zmohla bylo, že jsem přešla do jednoho argentinského baru naproti přes ulici a dala si tam pizzu.

Následující den jsem se rozhodla vyrazit do ulic už brzy ráno. El Raval jsem pro jistotu opustila poněkud ve spěchu a ke snídani si zvolila jednu příjemnou kavárnu se zahrádkou hned vedle obchodního centra Las Arenas na již zmíněném Plaça d'Espanya. Ke kávě s mlékem jsem dostala výborný máslový croissant a přečetla si několik článků v El País. Celá snídaně mě stála asi 2,50 €.

Mým hlavním cílem prvního dne byla návštěva některých Gaudího památek včetně Sagrady Familie, kam jsem se vydala ze všeho nejdřív. Pro cestování po městě jsem zvolila samozřejmě metro. Jedna ze zastávek se jmenuje Sagrada Familia a z metra vyjdete přímo před katedrálou. Je to nádherné, monumentální a neuvěřitelné dílo! Přestože ještě chybí nejvyšší věže a spousta dalších detailů, aby byla stavba dokončena ( podle plánů v roce 2026 ke stoletému výročí Gaudího smrti) a všude okolo jsou jeřáby a jiná technika, vůbec mi to nevadilo a nijak to nenarušovalo celkový dojem z tohoto nevídaného díla. Jako u každé dominanty tohoto známého města, i zde byly obrovské davy turistů a nekonečné fronty na zakoupení vstupu do katedrály. Rozhodla jsem se nestát v minimálně dvouhodinové frontě a informovala se, že je možné zakoupit vstupenku online a pak jen vejít bez jakéhokoliv čekání.

U Sagrady Familie jsem se posilnila jednou 'cañou' a pokračovala směrem ke třídě Passeig de Gràcia, kde se nachází další Gaudího stavby.
Jednou z nich je Casa Milà, známá také pod názvem La Pedrera z počátku dvacátého století.

Když pokračujeme dál po Passeig de Gràcia, narazíme na další proslulou stavbu, Casa Batlló. Dům představuje boj sv. Jiřího ( patrona Katalánska) s drakem. Dračí hřbet můžeme vidět v podobě střechy domu, naopak na balkonech spatříme lebky a kosti z dračího doupěte. Drak je vlastně symbolem Barcelony a můžeme se s ním setkat na každém kroku, i když bude spíš připomínat ještěrku. :)

Oběd jsem pojala stylově a zašla si na tapas. Patatas bravas, chopitos, alioli, kalamáry, ale i mé oblíbené krokety s kuřecím masem.

Odpoledne jsem zavítala do Barri Gòtic, nejstarší čtvrti Barcelony. Uzkoučké uličky v nichž se lehce ztratíte ukrývaly malebné krámky, posezení, ale i vchody do drahých hotelů. Bylo to pohádkové. Uličky mě vedly směrem k náměstí La Seu s katedrálou Catedral de Barcelona.

Odsud to byl už jen kousek do přístavu, kde jsem zakončila první den...

Den 2.

Ráno druhého dne bylo krásné, teplé a slunečné a proto jsem se rozhodla posnídat na své terase. Předchozí den jsem nakoupila v supermarketu a tak jsem si dopřála nostalgii v podobě hrnku colacaa a magdaleny.

Pak jsem se vydala do parku Güell, který byl původně plánován jako městská čtvrť nebo spíš město ve městě, v němž by se kromě zástavby nacházela také spousta zeleně. Původní plán nevyšel a tak je Parque Güell jakousi Gaudího zahradou a jedním z turisticky nejznámějších míst v Barceloně. Do parku jsem se dopravila kombinací metra linky L3 a autobusu ( č. 32). Vstup do areálu parku je zdarma, ovšem návštěva nejvýznamnější části vyžaduje vstupné. Myslím ale, že je to celkem zbytečné. Já jsem například do placených částí nešla a nemám z návštěvy o nic méně plnohodmnotný zážitek. Akorát toho draka jsem neviděla...

Park je jeden veký kopec. Stoupáte po schodišti, míjíte pouliční prodavače suvenýrů, chlazené vody a každých deset schodů slyšíte hrát jinou muziku. Bezesporu nejvíce mě zaujala skupinka hrající na kytary a cajón rytmy z kultovní woodyovky Vicky Cristina Barcelona.

Při stoupání do nejvyšší části parku jsem míjela Gaudího muzeum i sál Sto sloupů. Výhledu na celé město dominovala Sagrada Familia.

Den 3.

Z parku Güell byl na město krásný výhled. Všimla jsem si ovšem jednoho kopce, který byl ještě výš a bylo tam pěkně rušno. No ovšem, Tibidabo! Proč mu tedy nevěnovat trochu pozornosti?

Tibidabo je hora na severozápadě Barcelony. Na jejím vrcholu se rozprostírá zábavní park na který shlíží socha Krista z kostela Temple de Sagrat Cor.
Cesta na horu vede metrem přes stanici Sant Gervasi, následně na náměstí Kennedy a odsud autobusem č. 196 na konečnou, ale můžete využít také historickou tramvaj. Já jsem zvolila první variantu. Autobus mě dopravil až na místo, odkud vyjíždí lanovka na Tibidabo. Všimla jsem si jedné kavárny, jejíž část byla prosklená a nabízela tak jedinečný pohled na probouzející se Barcelonu. Navzdory očekávání nebyly ceny kávy na tomto místě astronomické a prakticky se nelišily od kaváren kdekoliv ve městě.

Poté už jen cesta lanovkou, která trvala asi deset minut.

Zábavní park má několik úrovní. Můžete si koupit vstupenku na všechny úrovně a mít tak volný vstup kamkoliv. Nebo si můžete zaplatit jen jeden okruh. Taky je tu možnost koupit si lístek na každou atrakci zvlášť. Nutno dodat, že spousta atrakcí je pro děti. Já chtěla na dvě, ale nakonec jsem to zvážila, jelikož ten den foukal silný vítr a návštěvníci na těch kolotočích evidentně docela trpěli.

Čemu jsem naopak neodolala, byla návštěva kostela. Je opravdu nádherný. Taky se můžete nechat vyvézt až úplně nejvýš, až k soše Krista. Ve výtahu si koupíte lístek za tři eura a zaměstnanec vás tam vyveze. Stojí to za to!

Na hoře Tibidabo je také několik restaurací, kde se můžete pohodlně najíst. Jídlo sice není žádný gastronomický orgasmus, ale není špatné. Objednávku si navolíte hned u vstupu v automatu, kde ji i zaplatíte a dostanete stojan s číslem. Vyberete si jakýkoliv stůl a číšníci si vás podle čísla najdou a jídlo vám přinesou.
Tentokrát jsem zvolila patatas bravas, i když to byl takový mix s alioli a bocadillo s bramborovou omeletou.

Den 4.

Čtvrtý den jsem trochu zvolnila a zašla na pláž. Metrem jsem dojela do moderní čtvrti plné prosklených věžáků.

Pláž je široká a lemují ji bary všech chutí i cenových kategorií. Vesměs ovšem těch vyšších. Přestože jsme se nacházeli na konci listopadu, pláž byla plná surfařů, klubů seniorů i dětí a spousta lidí se i koupala v moři.

Procházka pokračovala do městského parku blízko nádraží Estació de França. Nachází se zde také ZOO, ale já jsem se z časových důvodů parkem jen prošla.

Parc de la Ciutadella představuje oázu klidu v samém centru města a jeho dominantou je monumentální fontána navržená Gaudím. Součástí parku jsou také dvě muzea, Katalánský parlament či vítezný oblouk, který naleznete u východu.



Den 5.

Pátý den byl ve znamení nákupů. Většinu svého šatníku mám právě ze Španělska a tak bylo potřeba ho zase obohatit o několik kousků. Navštívila jsem několik OC, kde jsem neminula Primark ( samozřejmě :-)), Shanu, Oysho, KIKO cosmetics a taky svou oblíbenou Mercadonu, kde nakupuji drogerii Deliplus. V OC Las Arenas je možnost vyjet až na střechu, která funguje jako vyhlídka. Naskytne se nám krásný výhled na Montjuic, kopec s palácem Palau Nacional, proslulou zpívající fontánou Font Mágica, olympijským stadionem nebo telekomunikační věží Torre de Calatrava. Tuto část města jsem si z časových důvodů nechala na příští návštěvu.

Dalším cílem byl fotbalový stadion Camp Nou. Cestu jsem zvolila pěšky po Avenida Diagonal, snad nikdy nekončící bulvár, který jakoby rozsekával jinak pravidelné členění ulic Barcelony na dvě části.
Cestou jsem si vybírala nějakou literaturu a k ní patřící záložku. Docela mě zaujal místní výběr...památky, Gaudí a mezi nimi Alfons Mucha. :)

Kam ještě vyrazit?

Barcelona je město, které nabízí kromě mnou popsaného i velkou spoustu dalších míst, která stojí za to navštívit a která se někdy jistě objeví na mém blogu. Za zmínku stojí Torre Agbar, muzeum Pabla Picassa nebo již zmíněné okolí kopce Montjuic. Kdo má rád netradiční večerní zábavu, měl by si zkusit zahrát Bingo. A taky vyrazit na nákupy do čtvrti Rambla, čtvrti květin a známé tržnice La Boqueria.

Netradiční tip?

I v takovém městě jako je Barcelona narazíme na místa s naprosto rozdílnou atmosférou. Je libo USA uprostřed španělské metropole?

Cestou do městského parku jsem přímo naproti nádraží Estació de França jsem narazila na bar, který mě zaujal už z dálky a nešlo si tam nedát alespoň jednu cervezu. :) Jeho majitel je opravdu fajnšmekr a fanda všeho amerického. Do USA často jezdí a dekorace svého baru si odsud přiváží...

A to je prozatím vše...
Pokud tedy nevíte, kam na výlet, jeďte do Barcelony. Jak praví již samotný název v katalánštině, BAR- bary CEL- nebe ONA- vlny...co víc si člověk může přát?

*